Jsme v moci mobilních udavačů

Policejní odposlechy sehrávají klíčovou roli v procesu s Davidem Rathem. Nejen v něm. Začíná to v poslední době vypadat tak, že bez nich by se zadřela kola české justice. Rozhodli jsme se proto položit několika odborníkům následující otázku:
Nakolik současná praxe policejních odposlechů ohrožuje právo občanů na soukromí?

Celý článek - Literární noviny

Přepis článku:

Jsme v moci mobilních udavačů

Policejní odposlechy sehrávají klíčovou roli v procesu s Davidem Rathem. Nejen v něm. Začíná to v poslední době vypadat tak, že bez nich by se zadřela kola české justice. Rozhodli jsme se proto položit několika odborníkům následující otázku:

Nakolik současná praxe policejních odposlechů ohrožuje právo občanů na soukromí?

Na konci 20. století se začala masivně prosazovat nová komunikační technologie – mobilní telefony. Tyto přístroje se postupně staly nedílnou součástí našeho života – jsou schopny nám zachránit život v případě ohrožení, jsou schopny nám zajistit prakticky nepřetržitou dostupnost, jsou schopny nás vzdělávat, informovat a navigovat, ale mohou být našimi největšími udavači. Jejich přítomnost v kombinaci se změnou životního stylu a tempa zcela převrátila dosavadní policejní praxi sledování a odposlechů. Umožnily totiž policejním důstojníkům sedět v klidu kanceláře, popíjet kávu a sledovat každý náš krok, poslouchat a číst každé naše slovo, dívat se, jaké weby navštěvujeme, a v poslední řadě dokonce umí provádět prostorový odposlech míst, ve kterých se telefon nachází, a to za zcela zanedbatelných nákladů.

Dokážu velmi jednoduše pochopit, že policie tuto praxi používá – nikdo by asi neschválil masivní sledování osob v okamžiku, kdy může schválit provádění odposlechu, které v praxi znamená pouze napsat žádost a zadat ji do software operátora, který se již postará o zbytek. Je však třeba velmi důrazně žádat účinnou kontrolu nasazování odposlechů soudci, kteří získali maximální moc nad naším soukromím a ve spolupráci s Policií ČR (ale nikoliv pouze s nimi, ale i s Celní správou, BIS, Vojenským zpravodajstvím a dále pak i ve spolupráci sami se sebou – v přípravném řízení může i dozorující státní zástupce navrhnout provedení odposlechu) prakticky zcela beztrestně rozvracejí naše životy a osudy.

Pro svou činnost získali v minulosti nemalou podporu prohlášeními vrcholných politiků ve smyslu – „kdo nedělá nic protizákonného, odposlechu se bát nemusí“ anebo „nárůst policejních odposlechů je dán zejména nárůstem počtu telefonních přístrojů v posledních letech“. Výsledek je možné shrnout do jejich velmi ignorantského prohlášení – citace zprávy Policejního prezidia rok 2007 – „…Ani soudy, ani státní zastupitelství nedisponují konkrétními statistickými údaji o počtech navrhovaných, nařízených a realizovaných odposlechů, tyto údaje by bylo třeba velmi komplikovaně zjišťovat…“. Je třeba se vrátit na začátek celého příběhu a důsledně trvat a kontrolovat následující tvrzení: Listina základních práv a svobod dává všem občanům právo na soukromí.  

Právo na soukromí je možné porušit pouze za předpokladu splnění požadavků trestního zákoníku, a to pouze za podmínky, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Osobně vnímám provádění odposlechu jako naprosto poslední možnost zajištění důkazů o trestné činnosti, v žádném případě se nemohu ztotožnit se situací, že odposlech slouží k potvrzení či vyloučení osoby z trestní kauzy.

Policie a všechny další složky státu by odposlech měly provádět jen a pouze tehdy, pokud již mají dostatek důkazů či alespoň výrazných indicií, že dotyčná osoba je do trestného činu zapojena. Plně chápu, že doba se změnila, vše je rychlejší a je třeba se rozhodovat rychle a operativně. Nicméně jako každý jiný, tak i zodpovědní činitelé by se měli zodpovídat za svá pochybení, a to nejen pouze v rovině obecných prohlášení typu: „pochybili jsme, sjednáme nápravu“, ale i v oblasti řešení majetkové či (zejména) nemajetkové újmy dotčených osob. Zároveň by se mělo přistoupit i k důkladnému rozboru efektivity nasazených odposlechů a zejména změnit zavedenou praxi, kdy státní zástupci odposlechy povolují prakticky vždy a za všech okolností. Za naprosto flagrantní porušení práva na soukromí však považuji medializaci některých odposlechů. Zveřejnění je kryto jakýmsi „veřejným“ zájmem, který bychom měli v mnoha případech zaměnit za „vydavatelský“ zájem. Národ se baví, účetní u vydavatele je spokojen a jak se žije v rodině poškozeného?

To nikoho nezajímá, je to přece lump. Stačí však, aby si každý z nás sáhnul do svědomí a zapátral ve své minulosti, a velmi rychle si uvědomí, že existuje nespočet hovorů, které by za zveřejnění stály a národ by bavily (např. jak jsem řídil auto opilý, jak jsem podváděl manželku, jak mi manželka vyčinila, když jsem neudělal, co chtěla apod.). Na rozdíl od jiných však nenosíme to správné příjmení, a proto můžeme zůstat v klidu?

Pár čísel: v roce 2004 policie šmírovala 9 610 telefonů. O několik let později, po ostré mediální kritice, počet klesl na pět tisíc ročně. V roce 2014 už jich bylo zase nasazeno 7 528. V roce 2015 počet policejních odposlechů (tedy ne všech!) činil skoro 7 tisíc. Pokud by na sledované telefony či SIM karty zavolalo v celém průběhu sledování dejme tomu sto lidí, policie by předloni sledovala okolo 700 tisíc hovořících. Příliš mnoho. Soudce vrchního soudu Pavel Zelenka v případu Davida Ratha poukázal na to, že soud příliš důvěřuje policii a odposlechy prohlásil za nezákonné

Nejvyšší soud je nedávno zákonnými uznal. Ale co v tisících veřejnosti neznámých případů? Jak to tam probíhá? Řekne soudce: „Kluci, dejte to sem, já to podškrábnu,“ nebo věc skutečně zvažuje? Co když nejde o Ratha, ale o někoho neznámého? Předseda Krajského soudu v Plzni Miloslav Sedláček již dříve ke kauze odposlechů Davida Ratha řekl: „Spisy bývají v době nařizování odposlechu dost prázdné. Odposlech bývá jedním z prvních úkonů, které se při prověřování určitých druhů trestné činnosti dělají. Jsou to spíše dohady na základě určitých indicií, ale čtyřstránkové odůvodnění vyšperkované nálezy Ústavního soudu z toho nevyčarujete.“ Dobrá poznámka, leč dvousečná. Plyne z ní, že se ten drsný zásah do soukromí statisíců osob mnohdy dělá skoro naslepo. Zároveň ale platí, co Sedláček dodal: „Výrazně jinak se to hodnotí, když pod tlakem rozhodujete o odposlechu a když to pak soudce na vyšším soudu po několika letech posuzuje od stolu a bez stresu.“ To je jistě pravda.

Závěr? České soudy každý pes jiná ves. Vzpomeňme na kauzu Jany Nečasové, dříve Nagyové, na trenýrky nad Hradem atd. V daném případě však vrchní soud bránil šlendriánu okolo odposlechů (brání naše soukromí) a Nejvyšší soud zas bránil tomu, aby úplatek sedm milionů prošel bez trestu. Ideální výsledek? Kdyby se odposlechy skutečně používaly jen v případech, jako je ten Rathův, kdyby jich podstatně ubylo, kdyby soudci vždy vyžadovali perfektní zdůvodnění.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu, který konstatoval, že Vrchní soud v Praze zrušením odsuzujícího rozsudku v korupční kauze bývalého hejtmana Davida Ratha z důvodu nezákonnosti odposlechů porušil zákon, je špatnou zprávou pro právní jistotu občanů. Jedním z úkolů Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, nicméně citované rozhodnutí je v rozporu s jeho předchozími, méně mediálně sledovanými kauzami. V roce 2015 například Nejvyšší soud konstatoval, že příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který neobsahoval konkrétní skutkové okolnosti odůvodňující vydání příkazu a délku trvání odposlechu a důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, byl porušen zákon.

Jiří Schmidt, jednatel společnosti Probin (ochrana proti odposlechu)

Aleš Rozehnal, právník

Martin Fendrych, publicista